Reklama
 
Blog | Michaela Míčková

Sex ve škole 2. Tentokrát už ale vážně. Opravdu.

Nikdo se neozývá proti možnosti, že se malé děti ve škole poučí o pravidlech silničního provozu – třeba o tom, že nemají vcházet do vozovky, svítí-li červená. Ani pozdější besedy o rizicích užívání drog nevyvolávají žádný odpor. Zato téma sexu zvedá ze židlí opravdu hodně lidí. Přitom ve všech třech případech jde o totéž. O život. Níže se pokusím rozebrat, proč by se ve škole o sexu mluvit mělo.

 

Pohlavní zneužívání.

Už malé dítě by mělo vědět, že nikdo nemá právo se jej dotýkat způsobem, který mu bude nepříjemný. Nikdo. Ani vlastní či nevlastní taťka, starší bratr, dědeček nebo teta. Také by mělo vědět, že pokud se něco takového stane, není to jeho chyba a nesmí si to nechat pro sebe, ale svěřit se někomu, komu důvěřuje. Zde bych ráda napsala prostě rodičům, ale všichni víme, že rodiče bývají mezi těmi, kdo ubližují. Proto také nestačí nechat téma na rodičích.

 

Reklama

Předsudky.

Že předsudků koluje v naší společnosti stále dost, nám svými výroky dokazuje sám velký obránce rodičovských práv David Loula (Výbor na obranu rodičovských práv). V tištěném Respektu č. 35 (článek Rozruch na hodině sexu, str. 31) uvádí: „Homosexualitu považuji za deviaci. Věřím tomu, že je léčitelná.“ Dále Loula požaduje, aby jeho děti měly právo o homosexualitě mluvit jako o deviaci a např. mohly odmítnout společné sprchování s chlapcem, o kterém si myslí, že je gay.

Tak si představme, že osmáci jdou do plaveckého bazénu. Všichni mají hromadně projít sprchou. Nikdo ovšem nemá důvod se kohokoliv dotýkat. A nějaký mladý Loula začne ukazovat prstem: „Já se s Novákem nesprchuju! Já si totiž myslím, že je to deviant!“ A možná, že Novák opravdu je jiný. V tomto věku už bude nejspíše ze společnosti „normálních“ kluků ve třídě vyloučen. Prostě ho nebudou brát. To je ostrakizace. A škola jí má podle pana Louly dát legitimitu?! A ví pan Loula, že ostrakizace je prvním stupněm šikany? Slyšel pan Loula o tom, že šikana může dospět až k lynči, po kterém oběť skončí na ARO nebo spáchá sebevraždu?

 

Seznamování po internetu.

ICQ, Facebook, Libimseti a další. Řada dnešních rodičů si s počítači stále ještě příliš nerozumí nebo je sociální sítě či komunikační prostředky nezajímají. Většina rodičů tak jako tak zaostává v dovednostech za svými dětmi a navíc často nemají kontrolu nad tím, co jejich děti na internetu sledují. Zde je rozhodně prostor pro učitele IVT nebo občanské výchovy, aby děti či studenty varovali před možnými riziky.

 

Pohlavní choroby.

Díky tomu, že léky zpomalující množení retrovirů umožňují HIV pozitivním lidem delší a kvalitnější život než třeba před deseti lety, ztrácí tato choroba u mladých lidí podobu zásadního strašáka, přestože je pořád ještě smrtelná. Nejde ovšem zdaleka „jenom“ o HIV/AIDS: je tu hepatitida typu B a C (C může vyústit až v rakovinu jater), papillomaviry způsobující rakovinu děložního čípku, chlamydie způsobující neplodnost atd. Důsledkem široké dostupnosti vysoce spolehlivé hormonální antikoncepce může být právě podceňování rizika nákazy pohlavními chorobami.

 

Nežádoucí těhotenství.

To, že před třiceti lety bylo normální vdávat se těhotná v sedmnácti, neznamená, že je to normální i dnes. Dnešní sedmnáctiletí buď studují nebo jsou nezaměstnaní. Kdo z jejich rodičů by chtěl a mohl ze svých příjmů financovat mladou rodinu, jejíž trvání je navíc věc velmi nejistá? A kdo by chtěl se svou dcerou zvažovat pro a proti potratu?

Dnes už nám nepřipadá normální ani topení nadbytečných koťat, tak proč by nám měly připadat přijatelné právě interrupce? Podle ČSÚ bylo v Česku v roce 2008 provedeno 25 760 umělých přerušení těhotenství. Je to násobně méně než před dvaceti lety, ale přesto se mi nechce nad tím mávnout rukou. Jen pro upřesnění: např. v roce 1989, kdy informace o antikoncepci byly podstatně méně dostupné než dnes, bylo v Česku (ne v Československu) provedeno 111 683 interrupcí.

 

A nakonec, zmínka o tom, že sex není závod a nejde o to, „kdo bude první,“ ale o partnerskou vstřícnost a sounáležitost, také neuškodí.

 

Děti i teenageři si ledacos vyhledají a další poznatky si vyměňují s kamarády. Jenže tyto dvě nejpoužívanější cesty jsou zároveň posety bludnými balvany. Navíc, ne každý rodič je schopný se svými potomky o sexu mluvit. Rodina a škola se tak mohou a mají doplňovat.

 

Ovšem návrh, že by každá škola měla obsah sexuální výchovy konzultovat s rodiči, je nešťastný. Třicet rodičů se na obsahu nikdy neshodne. Natož rodiče dětí z celé školy. Navíc, rodinám, kde byl dědeček bachařem v komunistickém lágru zase bude vadit ledacos z dějepisu. I další rodiče si mohou přát vyřazení čehokoliv, co jim připadá nepohodlné. Vyškrtneme tedy z výuky příslušné pasáže?

 

Mimochodem, zeptala jsem se dvaceti dvou studentů (18-19letých), jestli si myslí, že by se ve škole mělo mluvit o sexu, antikoncepci, homosexualitě, pohlavním zneužívání atd. A jejich reakce? Cituji: „Je to normální součást lidského života, tak proč o ní nemluvit.“ „My si hodně věcí přečteme a řekneme, ale jde o to, jestli je to nezkreslené.“ Když jsme se mohli učit o rozmnožování zvířat, tak proč ne o rozmnožování lidí?“ „Sex je přece důležitá součást života.“ Nikomu z dotázaných nepřišlo na mysl, že by se ve škole o sexu mluvit nemělo.