Komentáře: O (ne)umírání mojí babičky

Od: Anonym

Anonym — Mon, 19 Apr 2021 02:05:36 +0000

Od: Míčková

Míčková — Mon, 18 Jul 2011 21:27:48 +0000

Re: O (ne)umírání mojí babičky
Souhlasím.

Od: Míčková

Míčková — Mon, 18 Jul 2011 21:26:40 +0000

Re: O (ne)umírání mojí babičky
Jo, to je krásný. Každá rodina takhle bohužel neobstojí. U nás se vše uzavřelo dnes nad ránem.

Od: Ivan Derer

Ivan Derer — Mon, 18 Jul 2011 21:04:00 +0000

Mam kamaradku
je ji 96 let. Pred peti lety ji postihla mrtvice, paralyza levy pulky tela. Pred dvema mesicema druha mrtvice…Staraj se o ni dva jeji synove. Jeden ji krmi, kdyz jime a druhej vypravi pribehy a cese ji, nez ji privezou ke stolu. Uz je slepa a lidi sleduje jenom jak sama rekla “ dusevnim zrakem“. Zrovna predevcirem me dlouho drzela za ruku a ptala se, jak se mam. Vi, ze zachazim se zivotem lehkovazne a nekdy se za me modli. Rada posloucha hudbu…
S pojmem „Domov duchodcu“ se v tyhle domacnosti vubec nepracuje. Co bude dal to se uvidi, ale dulezity je, ze kolem sebe porad citi velkou lasku.

Od: GLUM

GLUM — Mon, 18 Jul 2011 18:45:37 +0000

GLUM, aniž by s tím měl nějaké zkušenosti, si drze myslí,
že tohle jsou právě případy, kdy dnešní lékařská véda násilím drží při životě lidi, u nichž není rozumná naděje na to, že by byli schopni pokračovat v důstojném životě a kteří by jinak prostě umřeli přirozeně. Náš dětinský strach ze smrti a její vytěsňování ad absurdum.

Od: Míčková

Míčková — Sun, 17 Jul 2011 23:44:40 +0000

Re: O (ne)umírání mojí babičky
Děkuji za upozornění na tu bazální stimulaci. Zaujalo!

Od: eva

eva — Sun, 17 Jul 2011 23:31:37 +0000

pomoci muze domaci hospic
V Praze muze s peci o nevylecitelne nemocneho/umirajiciho pomoci domaci hospic Cesta domu, http://www.cestadomu.cz

Od: Míčková

Míčková — Sun, 17 Jul 2011 20:43:42 +0000

Re: O (ne)umírání mojí babičky
Obávám se, že rozhodnout o svém životě bychom si přáli zejména ve chvíli, kdy už toho nejsme fakticky schopni – příklad uvádí Kateřina S.

Od: babza

babza — Sun, 17 Jul 2011 20:04:55 +0000

Přesto si myslím,
že rozhodnout o svém životě je projev největší svobody člověka.

Od: Kateřina S.

Kateřina S. — Sun, 17 Jul 2011 16:00:53 +0000

Re: O (ne)umírání mojí babičky
babička nás ve chvíli, kdy se zhoršil její stav, neustále prosila, abychom ji zabili, že takhle dál žít nechce. a já jí říkala, že co bychom si tady bez ní počali a jestli by se jí po nás přece nestýskalo… ona mi řekla, že už jí lidi nezajímají. se všema se s námi rozloučila. pak ze dne na den, bylo to fakt neuvěřitelný, že tak náhle, ale přestala nás poznávat, přestala se o cokoli zajímat, jen sedí a dívá se před sebe. je v situaci, ve které se nechtěla ocitnout, je zcela odkázaná na pomoc druhých, nemůže o sobě rozhodovat, vím, že se jí její stav zdá nedůstojný, jen prostá existence vyžaduje veškerou energii, co má. momentálně už by ani nemohla sama rozhodnout, jestli chce žít nebo ne. nicméně já se snažím ve všem hledat nějaký důvod a věřím, že i to „neumírání“ ho má. nevím, jestli pro ni, ale pro nás určitě. už třeba jen proto, abychom se jí pokusili vrátit to, co nám ona dala.