Reklama
 
Blog | Michaela Míčková

O (ne)umírání mojí babičky

Ještě před třemi měsíci chodila s motyčkou na pole. Teď leží a nedokáže si ani říct o vodu nebo čistou plenu. Je jí osmdesát pět. Ta úžasně se prodlužující délka života! A ty zborcené představy o funkční rodině! Ač je článek osobní, téma se dotýká mnohých.

 

Už několik let jsem s obavami čekala telefonát: „Babička umřela, pohřeb za týden.“ Už několik let babička při loučení říkala: „Jestli tu příště ještě budu…“

Nevím proč, ale vždycky jsem si myslela, že s člověkem, který celý život fyzicky pracuje, to jednoho dne prostě definitivně sekne.

 

Reklama

Jenže je to jinak. Mrtvice. Naštěstí to není tak zlé. Babička bývá sice úplně zmatená a mívá velké problémy s řečí a rovnováhou, ale v jiné dny se s ní člověk víceméně dorozumí. Sama se posadí a snad i postaví.

 

Rodinná rozprava. Mohla bych vzít babičku alespoň na léto domů, mám dlouhou dovolenou. Připlatili bychom si pomoc pečovatelské služby. Nebudete jí bránit v návratu, že ne? Sháním kompenzační pomůcky, hovořím s lékařkou. Mám obavy, jak to budu zvládat zároveň s péčí o ročního synka.

 

Další rodinná rozprava. Moji rodiče: My ji sem v tomhle stavu zpátky nechceme. Není zrekonstruovaná koupelna. Nenechám se kvůli tobě uštvat. Nejlíp je jí v nemocnici.

Já: Ona už v žádném lepším stavu nikdy nebude. Ty bys taky nechtěl skončit v nemocnici. Starala bych se o ní já. Stačí, když nebudete klást odpor. Dostali jste barák. Ona je tu doma.

Moji rodiče: Jsme zásadně proti.

Jakže mi to psal kamarád? V péči o babičky spatřuji vyšší smysl rodinný?

 

O pár týdnů později. Naděje. Teta se rozhodla jít do důchodu, aby si mohla vzít babičku k sobě. Domlouváme se na spolupráci. Snad bude možné po nějaké době babičku přesvědčit, aby pobývala i u mě, i když je to tak daleko.

 

O týden později. Konec nadějí. Druhá mrtvice. Mnohem horší. Pravá polovina těla je zcela bezvládná. Babička se sama nenají, nenapije, ani nemůže pořádně říct, co potřebuje. Komunikace se při návštěvách smrskla na otázky ohledně tělesných potřeb. Odpovědí je ummm, hmhmhm… Když se hodně vybičuje, zasípe: Běžte domů, děti.“ Nebo: „Těžko, těžko.“ Teta má při jedné návštěvě tu smůlu, že babičce rozumí: „Vem mě domů.“

Snažím se babičce vyměnit plenu, ale v jednom člověku je to velmi obtížné a nakonec jsem ráda za pomoc sester. Teď  si ji sotva někdo troufne vzít domů. Navíc je napojená na kapačky a má zavedenou cévku.

 

Odjíždím a na dálku se přestávám orientovat v tom, jaké jsou možnosti, co je doporučení lékařů a co je nutnost.

 

Přemítám, jak babičce asi je, jestli bude mít proleženiny, co by si přála, jestli by nebyl lepší hospic, jak dlouho to může sakra takhle trvat, třeba dostane zápal plic (v Respektu přece psali, že se mu říkalo „přítel starců“), jenže jaké to je, umírat na zápal plic, jak účinné jsou léky proti bolesti, do jaké míry si babička svůj stav uvědomuje a není to pozdě, když za ní pojedu znovu až za měsíc?

 

Volám tetě. Co babička? Prodělala zápal plic. Dali jí antibiotika a už dýchá čistě. Aha.

 

Jestliže po prvním záchvatu nechtěla v nemocnici příliš jíst a říkala, že cvičit bude až doma, tak teď už nejí prakticky vůbec a pere se zdravou rukou se sestrami při podávání léků i při výměně plen.

 

Zajímalo by mě, jestli je babička vůbec ráda, že ten zápal plic přežila. Že může dál nehybně ležet a čekat, koho napadne se jí zeptat, jestli nechce napít. Kdyby mohla mluvit, odmítla by léčbu? To jsou otázky, které jí nikdy nepoložím.

 

Zato pochybuji o smysluplnosti léčení lidí nacházejících se v pokročilém věku v tak špatném stavu.

 

A už několik týdnů doufám v jeden telefonát….

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama